První osídlení tohoto místa nastalo na pomezí doby bronzové a slezsko-platenické kolem roku 1.200 př.n.l. Svědčí o tom četné archeologické nálezy, kterými jsou Lžovice známé. Jsou většinou uloženy v Národním muzeu v Praze. V 7. a 8.století bylo místo osídleno východními Charvaty, kteří tu měli pravděpodobně strážní hradiště. Později patřilo mocným Slavníkovcům se sídlem na Libici. Ve 14. století Lžovice, které se tehdy nazývaly Jelčovice patřily sedleckému klášteru. Jméno Jelčovice prý pochází od slova "jíl". První písemná zpráva o nich pochází z roku l38l. Další zpráva hovoří o Váňovi ze Lžovic a jeho bratru Bartoši, rychtářem vsi Křečhoř. Po husitských válkách, kdy se Týnec nad Labem s okolními vesnicemi stal majetkem Miletínků z Pardubic, Lžovice přešly pod panství kolínské a s ním potom pod panství poděbradské. Stalo se tak v roce l628. Ves měla svého rychtáře. Jinak byly ale řízeny purkrechtní rychtou starokolínskou. Měly však trochu zvláštní a výsadní postaveni, protože kolaturou, školou a i hospodářskou orientací byly zavedeny na Týnec nad Labem, který byl součástí panství pardubického.Tento stav se udržel až do roku 1849. 4.března toho roku byla vypracována nová ústava, která zavedla i nové územní rozdělení. Podle něho se Lžovice i Týnec nad Labem dostaly k hejtmanství kolínskému. Tím se vzájemné vztahy ještě utužily a setrvaly až do šedesátých a sedmdesátých let dvacátého století, kdy se obě místa spojila v jeden celek.